Pojem kroj má v užívání řadu významů. Šíři pojmu dokládá i Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, kde se kroj vymezuje jako oděv, který je charakteristický pro určitý kraj, dobu nebo organizaci. Kroj se v Čechách a na Moravě utvářel v průběhu staletí.

Mezi důležité znaky lidového kroje patří tendence uchovávat staré, užitím ověřené a vyhovující prvky šatu, a přenášet je ve více či méně pozměněné formě do dalších generací. Některé motivy lze zařadit až do začátku letopočtu. Jsou to jednoduché formované základní oděvy, např. sešitím dvou obdélníků vznikaly kalhoty, jednoduché košile, ženské sukně, zástěry apod. Z pohledu prvních posuzovatelů stylu venkovského života jsou časté jejich názory, že prostý oděv je dokladem chudoby lidu. I když tyto kontrasty nelze vyloučit, nejsou podstatné. Lidový kroj se v kulturní struktuře české společnosti objevuje v 18. století, motivy dále zrají až do 20. století. Kroj chápeme jako specifický typ oděvu spojený s jeho uživatelem a s životem.

Představy o oblečení venkovanů z doby středověku se soustřeďují na letmé popisy, schematické kresby a iluminace kancionálů a biblí, kde jsou lidové postavy vyobrazeny pouze žánrově. Muži stojí v krátkých nohavicích a ve volných či přepásaných kabátech, které jsou různě barevné. Celý jejich oděv doplňuje pokrývka hlavy. U žen se jedná o postavy v dlouhých splývavých šatech se zavinutou hlavou. V takovýchto vyobrazeních lze vypozorovat základní tradici lidových krojových součástí.

Ve 2. polovině 15. století a na počátku 16. století se objevují nové názory na charakter lidového oděvu. Jedná se zejména o jeho zdobnost, především o doplňky ve formě lemů, nášivky a jiných. Období české renesance přináší velký rozvoj textilního umění. Mění se také barvy a vzorování. Důležitým prvkem tohoto období je zvýraznění postavy.

V 15. století docházelo k významnému vývoji oděvu, zejména po vypuknutí kolonizačních procesů, kdy na východ Moravy přicházeli lidé v oděvu typu horského karpatského. Typ horský se postupně mísil se způsobem odívání v podhůří Beskyd. V oblasti Bílých Karpat a dnešního Slovácka probíhaly kolonizační procesy také. Ani na ostatním území Čech a Moravy není oblečení jednotné. Důležitou roli hraje náboženství, především protestantská tradice, dále německé a židovské obyvatelstvo a jeho způsob odívání.

V období baroka se vyvíjí výšivka, tříbí se barevnost a oděvy dosahují různé délky a šíře, mají různé střihy a doplňky. V této době u nás na celém území dochází ke tvarování a škrobení.

V 18. a 19. století dochází k obměně materiálů. Pořizují se dražší látky, především brokát, hedvábí, samet, jemné bavlněné batisty, hedvábné stuhy a šátky. Významný je rozvoj výšivky, která je barevná i bílá na šátcích. Lidé nosí punčochy, střevíce a na Moravě i vysoké boty. Mužský oděv je kvalitnější z řemeslně zpracovaných suken. Nosí se kabáty rozšířené vzadu šosy, krátké kamizolky, vesty, které si muži oblékají přes nařasené košile, kalhoty jsou ušity z jemně vyčiněné kůže. Na hlavě oblékají muži klobouky nebo kožešinové čepice. Reprezentační kus oděvu je pro sedláky dlouhý beraní kožich.

Za vrchol krojového vývoje lze považovat 40. léta 19. století. Později totiž nastává stěhování obyvatelstva a odkládání krojů, což nejprve zasahuje oblasti Ostravska a Podkrkonoší. Selské kroje se nijak podstatně nemodernizují. Toto je typické např. v jižních Čechách na Blatech, na Plzeňsku, na Hané a ve vínorodé části Slovácka. Po polovině 19. století se především v Čechách a do značné části i na Moravě užívání krojů pozvolna vytrácí.

Pro období národního obrození je typické, že se častěji než vlastní kroj vytváří oděv s prvky kroje. Kloubí se oblečení města s vesnickým.

Kroj jako takový, tj. oděv charakteristický pro určitý kraj, se objevuje až v 18. století a jeho vývoj pokračuje až do 20. století. Podrobnější informace pocházejí až z 2. poloviny 18. století. Kroje byly chápány jako výtvarný prvek žánrového zpestření krajiny. Konaly se různé slavnosti, které kroj prezentovaly v podobném duchu. Byla to např. slavnost v Praze z r. 1791 při korunovaci císaře Leopolda II. na českého krále. Poprvé se v těchto původně šlechtických a královských oslavách objevil i selský prvek. Další oslavy se konaly např. za doby korunovace císaře Ferdinanda V. na českého krále. Díky těmto slavnostem a průvodům se rozvíjela prezentace kroje v našich zemích. Dodneška jsou to např. průvody svatebčanů. Z běžného života však v tomto období kroje postupně odcházejí.

O povaze kroje se dozvídáme stále více díky malířským dokumentům. Jedná se především o kolorované mědirytiny W. R. Grünera z počátku 19. století, zřejmě z let 1810 – 1820. Některé práce se vztahují k jednotlivým regionům. Např. dílo A. Puchera a Ferdinanda Runka z jižních Čech. Z oblastí Moravy můžeme jmenovat soubor kvašů moravských a slezských regionů z roku 1811. Obrázky pocházejí od různých autorů. Později se objevuje dílo Wilhelma Horna, Aloise Beera, který se ve svých kresbách soustředil na oblast východních Čech.

K dalším důležitým pramenům patří i anonymní díla lidových umělců, např. betlémářů, kteří zobrazují figurky z počátku 19. století. Betlémy jsou ve sbírkách Národního muzea ze středních Čech a Českomoravské vysočiny. Výjimečné jsou i kresby sedláků a selek na nábytku, hlavně na svatebních skříních a truhlách.

O lidovém kroji píše také K. J. Erben, známé jsou malířské studie krojů z Hané, Slezska a Uherskobrodska Josefa Mánesa a dalších osobností Čech a Moravy.

Závěrečná desetiletí 19. století přinášejí dlouhou řadu jmen osobností zabývajících se krojovou tematikou. Jmenujme alespoň ty hlavní - Lubor Niederle, Čeněk Zíbrt, Lucie Bakešová, Magdalena Wanklová, Josefa Náprstková, Anna Jehličková, Renata Tyršová a další. K poznatkům o vývoji kroje přispívá i celá řada malířů, spisovatelů, dokumentaristů a také prvních fotografů.

Ve 20. století měly vliv na utváření kroje obě světové války. Za první Československé republiky a v době 2. světové války je kroj především svátečním prvkem. V průběhu 50. let však krojů stále více ubývá. Objevují se jen při zvycích širšího společenského vyznění, a to na hodových a masopustních slavnostech a zábavách. Nejoblíbenějším krojem tohoto období je kroj kyjovský.

Po 2. světové válce je kroj chápán pouze jako kostým a péče o něj je záležitostí kultury, což se odráží např. ve vlčnovské Jízdě králů, která je chápána jen jako folklorní festival. Podobně je na tom i chodská vavřinecká pouť, která se z poutního místa přesouvá do blízkého Mrákova.

V průběhu 20. století výrazně pokročilo bádání týkající se kroje. Jedná se zejména o Národopisnou výstavu a vědecké rešerše vypracované v jejím duchu, kde vzniká významné dílo Renaty Tyršové. Ve druhé polovině 20. století se výzkum přesouvá do terénu v lokalitách, kde se v minulosti udržely a pozměnily užitné formy kroje. Práce jsou také vázány na vědecké ústavy a fakulty v Brně a Praze, které připravují příslušná hesla pro Národopisnou encyklopedii.

Např. kroje na Uherskobrodsku zachovávají více archaických prvků se zřetelnými ohlasy karpatského oděvního stylu a zároveň se více přidržují užitných forem. Široký kožený pás u mužů, jejž nosili do konce 19. století, a tzv. krpce, jež obouvali obecní pastýři až do 1. světové války, byly poslední zbytky kroje horského.

I přesto se však lidový kroj objevuje jako čistá stylová sestava, jako skladba v jediné tónině, kde každý falešný tón skřípe. Musíme si uvědomit, že kroj je výtvorem generací, které zde svorně na pevných tradičních základech vytvořily dílo, vystihující jejich potřeby i jejich sen o kráse, jak jim to materiál a okolnosti dovolovaly.

Zdroje:

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina: Lidové kroje z České republiky. Praha: Lidové noviny.